Příběhy našich rodičů a prarodičů mizí. Často si toho všimneme až pozdě

„Potřebujeme nějakou hezkou fotografii.“ Tak většinou začíná hledání. Otevřete galerii v telefonu, vytáhnete krabici ze skříně nebo zavoláte někomu z rodiny, kdo měl vždycky na starosti focení. Jenže co přesně znamená „hezkou“?

Na jedné fotografii má váš tatínek zavřené oči. Na druhé drží v ruce půllitr. Třetí je povedená, ale stojí na ní vedle člověka, kterého by rodina raději z fotografie vystřihla i s kusem ubrusu. A ta jediná opravdu důstojná vznikla před pětadvaceti lety. Tehdy měl ještě knír, který později nenáviděl.

„Tuhle by si nevybral,“ řeknete. Možná máte pravdu. A možná by se hlavně divil, proč kolem jedné fotografie všichni tak dlouho chodí a diskutují.

Po fotografii přijdou slova. Jméno. Datum narození. Datum úmrtí. Informace o posledním rozloučení. Pak několik vět o tom, kým byl.

Tady se člověk často zarazí. Jak mám několika větami popsat někoho, koho jsem znal celý život? Kam se vejde jeho hlas, humor, tvrdohlavost, laskavost nebo způsob, jakým se tvářil, když tvrdil, že se nezlobí, a přitom bylo celé místnosti jasné, že se zlobí velmi?

Nevím, zda existuje jediný správný způsob, jak takovou vzpomínku napsat. Spíš ne. Každá rodina má vlastní řeč, vlastní příběhy a také místa, o kterých se mlčí. Mohu vám ale ukázat, kde začít, co si připravit a čím se při psaní zbytečně netrápit. Protože i to se stává. Chceme napsat něco krásného a nakonec dvě hodiny vybíráme mezi slovy „milovaný“ a „drahý“.

Nejdříve si ujasněte, co má vzniknout

Smuteční oznámení, nekrolog, smuteční řeč a memoár nejsou totéž. V běžné řeči je někdy házíme do jednoho pytle, protože se všechny vztahují ke smrti, vzpomínání a rozloučení. Každý z těchto textů ale slouží trochu jinak.

Smuteční oznámení předává především základní zprávu. Oznamuje úmrtí a většinou obsahuje také informace o posledním rozloučení.

Smuteční řeč zaznívá během obřadu. Mluví k lidem, kteří přišli. Nemusí vyprávět celý život od narození do posledního dne. Měla by však znít tak, aby v ní přítomní poznali člověka, se kterým se loučí.

Nekrolog zachycuje život ze širšího pohledu. Může mluvit o rodině, práci, zájmech, hodnotách i o tom, čím dotyčný ovlivnil druhé.

Memoár nabízí největší prostor. Může spojit životní příběh, fotografie, důležité události, osobní vzpomínky a vzkazy lidí, kteří zesnulého znali.

Než začnete, položte si jednoduchou otázku. „Co má po přečtení tohoto textu zůstat?“ Má se čtenář dozvědět, kdy proběhne pohřeb? Má člověka trochu poznat? Nebo chcete vytvořit místo, ke kterému se rodina vrátí i za několik let?

Někdy potřebujete všechny tyto věci najednou. To je v pořádku. Jen není nutné nacpat je do jediného odstavce.

Nezačínejte psaním

Zní to trochu podivně, já vím. Chcete napsat vzpomínku a já vám radím, abyste zatím nepsali. Jenže prázdná stránka má nepříjemnou vlastnost. Tváří se, že od vás okamžitě očekává hotovou a krásnou první větu. Nejlépe takovou, která dojme celou rodinu, vystihne zesnulého a ještě nebude znít jako text převzatý z parte někoho úplně jiného. To je na jednu větu poněkud přehnaný pracovní úkol.

Začněte proto jinak. Otevřete si obyčejný dokument nebo vezměte papír. Pište si jednotlivá slova. Jména. Data. Místa. Události. Věty, které dotyčný často používal. Nemusí na sebe navazovat. Klidně může vzniknout něco takového.

• „Nesnášel pozdní příchody.“
• „Každou neděli vařil vývar.“
• „Tvrdil, že nemá rád psy. Potom jednoho tajně krmil pod stolem.“
• „Celý život schovával účtenky.“
• „Když jsme potřebovali pomoct, přijel.“

Tohle ještě není hotový text. Ale už je v tom člověk. A právě ten nám v úředním soupisu dat často chybí.

Životopisná data jsou užitečná, ale sama nestačí

Když nevíme, jak začít, často se přidržíme chronologie. Narodil se. Vystudoval. Oženil se. Pracoval. Měl děti. Odešel do důchodu. Takový přehled je důležitý. Pomáhá nám neztratit se a zachytit hlavní etapy života. Jenže kdybychom u něj skončili, mohl by text patřit tisícům jiných lidí.

Představte si, že o vás jednou někdo napíše pouze to, kde jste chodili do školy a kolik let jste pracovali. Možná by vám hlavou proběhlo něco jako „A to je všechno?“ Mně by to hlavou proběhlo určitě.

Proto si základní údaje připravte, ale berte je jako kostru. Život do ní přinesou až vztahy, povaha a konkrétní příběhy. Hodit se vám mohou informace o těchto oblastech.

• Dětství a místo, odkud člověk pocházel
• Rodiče, sourozenci, partner a děti
• Studium a povolání
• Přátelství a důležitá setkání
• Zájmy, záliby a místa, která měl rád
• Události, které změnily jeho život
• Hodnoty, podle kterých se rozhodoval
• Věci, jež předal rodině nebo svému okolí

Nemusíte použít každý bod. Některý život se vypráví skrze rodinu, jiný skrze práci, cestování, tvorbu nebo péči o druhé. A někdy jej nejlépe vystihne zahrada.

Hledejte obyčejné věci

Když chceme vzdát někomu úctu, máme tendenci sahat po velkých slovech. Byl výjimečný. Obětavý. Laskavý. Milující. Mohou být pravdivá. Jenže samotná ještě mnoho neukazují.

Co znamenalo, že byl obětavý? Komu pomáhal? Co přesně dělal? Vstával každé ráno dřív, aby odvezl děti do školy? Staral se roky o nemocnou maminku? Přijel opravit kapající kohoutek, i když jste mu volali v neděli večer a tvrdili, že „to vlastně vůbec nespěchá“? Konkrétní situace řekne o člověku víc než tři krásná přídavná jména.

Místo věty „Byla velmi pohostinná“ můžete napsat, že nikdo neodešel z její kuchyně hladový a že návštěva, která přišla jen na kávu, často odcházela s krabičkou řízků.

Místo „Měl velký smysl pro humor“ můžete vzpomenout na větu, kterou pronášel pokaždé, když se něco pokazilo. Možná ji slyšíte i teď. „No, tak to jsme zase vymysleli.“ Najednou není v textu jen informace. Je v něm jeho hlas.

Ptejte se na věci, které se nedají vyhledat v dokladech

Datum narození najdete v dokumentech. Jméno školy možná na vysvědčení. Pracovní místa v životopise nebo starých smlouvách. Ale kdo vám řekne, jak se vaše maminka smála, když ji něco opravdu rozesmálo? Kterou písničku si pouštěla při úklidu? Proč nikdy nevyhodila modrý hrnek s uraženým uchem? Na to potřebujete lidi.

Nemusíte svolávat rodinnou radu a položit doprostřed stolu diktafon. Někdy stačí napsat několika lidem zprávu. „Co se ti vybaví jako první, když si na něj vzpomeneš?“

Ta otázka funguje lépe než obecné „Napiš mi něco o tatínkovi“. Na tak široké zadání většina z nás odpoví, že si to musí promyslet. A pak si to promýšlí tak dlouho, až se musíme připomenout.

Ptejte se konkrétně.

• „Jakou větu říkal pořád dokola?“
• „Kdy ti nejvíc pomohl?“
• „Co jste spolu dělali, když jste byli malí?“
• „Čím tě uměl rozčílit?“

Ano, i tím posledním. Vzpomínka nemusí být vyrobená pouze z krásných vlastností a nedělního světla. Někdo chodil pozdě. Někdo byl příšerný řidič. Někdo opravoval každého, kdo nesprávně vyslovil cizí slovo. Právě podobné drobnosti mohou textu vrátit pravdivost.

„Děda byl nejhodnější člověk na světě,“ napíše jeden člen rodiny. „Ano, ale nesměli jste mu sáhnout na nářadí,“ doplní druhý. A děda je najednou skutečně mezi námi.

Počítejte s tím, že každý znal někoho jiného

Tady začíná být psaní vzpomínky opravdu zajímavé. A někdy také trochu nepohodlné. Pro vás to byl tatínek. Pro někoho jiného bratr, kolega, soused nebo kamarád z vojny. Každý poznal jinou část jeho života.

Někdy se vzpomínky krásně doplní. Jindy si protiřečí. „Nikdy si nestěžoval,“ řekne někdo. Vy přitom dobře víte, že si každé ráno stěžoval na počasí, politiku a cenu másla. Možná si však nestěžoval na věci, které skutečně bolely. Obě vzpomínky tedy mohou být pravdivé.

Nemusíte rozhodnout, která verze člověka je správná. Lidé nejsou jednověté charakteristiky. Chovají se jinak doma, jinak v práci a jinak mezi starými přáteli.

Já bych se nesnažil všechny pohledy dokonale sjednotit. Spíš bych z nich vybíral ty, které společně vytvářejí živý a poctivý obraz. Ne bezchybný. Poctivý.

Jak vybrat fotografie

Fotografie nemusí být technicky nejlepší. Musí něco nést. Dokonalý portrét z ateliéru může ukazovat tvář, ale rozmazaná fotografie z chaty vám možná připomene celé léto. Jak pršelo. Jak se spálily buřty. Jak se všichni hádali o cestu a potom se tomu ještě deset let smáli.

Vyberte hlavní fotografii, na níž je člověk dobře poznat. Potom se dívejte po snímcích, které zachycují různé části jeho života. Dětství. Rodinu. Přátele. Práci. Koníčky. Obyčejné dny. Právě ty obyčejné bývají nejcennější.

Na slavnostních fotografiích stojíme rovně, díváme se do objektivu a snažíme se vypadat dobře. Na obyčejných snímcích jsme často sami sebou. Něco neseme, vaříme, spíme v křesle, sekáme trávu nebo vysvětlujeme ostatním, že gril určitě sestavíme bez návodu.

Ke každé fotografii si napište, koho zachycuje, kde vznikla a přibližně kdy. Možná se vám to dnes zdá zbytečné. Vždyť přece víte, kdo na ní je. Jenže za dvacet let ji může držet v ruce někdo, kdo už se nebude mít koho zeptat.

Nečekejte na krásnou první větu

První věta často přijde až nakonec. To není žádný literární podvod. Prostě začněte tam, kde vám to jde. Napište prostřední část. Jednu vzpomínku. Popis nedělního oběda. Větu o tom, co měl rád. Úvod se možná ukáže později, až budete vědět, jaký příběh vlastně vyprávíte.

Nemusíte začínat slovy „Narodil se dne…“ Můžete začít člověkem. „Když František řekl, že přijde za pět minut, znamenalo to nejméně půl hodiny. Rodina s tím počítala, přátelé si zvykli a on sám nikdy nepřipustil, že by chodil pozdě.“

Nebo místem. „V kuchyni naší maminky bývalo vždycky o jednu židli víc, než rodina potřebovala. Pro případ, že by někdo přišel.“

Nebo větou, kterou často používal. „Hlavně z toho nedělejte vědu,“ říkával tatínek pokaždé, když jsme začali řešit něco příliš dlouho. A možná by to řekl i teď. Další inspiraci najdete v ukázkách smutečních řečí a memoárů.

Pište tak, jak o něm skutečně mluvíte

Představte si, že sedíte s někým, kdo zesnulého znal, ale mnoho let ho neviděl. „Jaký vlastně byl?“ Co byste odpověděli? Nejspíš byste nezačali slavnostní větou o jeho životní cestě a nezlomné síle ducha. Řekli byste něco konkrétnějšího.

• „Byl tvrdohlavý, ale když šlo do tuhého, mohl ses na něj spolehnout.“
• „Máma pořád něco organizovala. Myslím, že kdyby mohla, naplánovala by si i vlastní pohřeb. A pravděpodobně lépe než my.“
• „Navenek působil přísně. Doma ale zachraňoval každého poraněného ptáka, kterého našel.“

Takhle lidé mluví. A podobně mohou také psát. Při úpravách samozřejmě některé věty zjemníte a opravíte. Není však nutné z textu odstranit veškerou přirozenost. Pokud byste danou větu nikdy nahlas neřekli, možná do vzpomínky nepatří.

Přečtěte si text nahlas. Hned uslyšíte, kde mluvíte vy a kde se náhle ozval někdo v dokonale padnoucím černém obleku, kdo používá slova jako „nezměrná prázdnota“, přestože jste je v životě nevyslovili.

Využijte jeho vlastní slova

Někdy se snažíme zesnulého popsat, a přitom máme jeho hlas přímo před sebou. Ve zprávách. Dopisech. Pohlednicích. Poznámkách na lednici. Věnováních v knihách. Možná i v receptech, kde stojí „trochu mouky“ a nikdo už dnes neví, kolik je trochu.

Hledejte věty, které něco vystihují. Nemusí být moudré ani slavnostní. Mohou být úplně obyčejné.

„Až přijedete, zavolejte. Udělám polévku.“ „Nekupuj to, doma to určitě máme.“ „Vezmi si bundu.“ Tři slova mohou říct o vztahu víc než celý odstavec o mateřské lásce.

Vlastní slova zesnulého můžete vložit přímo do příběhu. Stačí krátce vysvětlit, kdy je říkával nebo proč vám zůstala v paměti. Uvozovky v takovém textu nejsou ozdoba. Otevírají dveře. Na chvíli člověka znovu slyšíme.

Nemusíte ze zesnulého dělat světce

Tohle bývá citlivé. Při posledním rozloučení nechceme nikomu ublížit. Nechceme otevírat staré spory ani připomínat chvíle, které stále bolí. To je pochopitelné. Současně však není nutné napsat příběh člověka, kterého by jeho vlastní rodina nepoznala.

„Tatínek byl vždy klidný a trpělivý.“ Opravdu? Možná byl obětavý, pracovitý a rodinu miloval. Zároveň ale dokázal vybuchnout kvůli špatně zavřeným dveřím. Jedno nevylučuje druhé. Důstojnost není totéž co idealizace.

Nemusíte vypisovat chyby. Můžete však volit věty, které člověka zachovají pravdivého. „Někdy s ním nebylo jednoduché pořízení. Sám by to nejspíš označil za důkaz, že měl vlastní názor.“ Taková věta může přinést úsměv. A někdy i úlevu, protože se v ní pozná něco, co všichni věděli, jen nikdo nevěděl, zda se to smí říct.

Některé věci do veřejného textu nepatří

Pravdivost neznamená zveřejnit všechno. Rodinné konflikty, zdravotní podrobnosti, finanční problémy nebo okolnosti úmrtí mohou být součástí příběhu. Nemusí však být součástí veřejného memoáru.

Před zveřejněním každé citlivé informace si zkuste položit dvě otázky. „Pomáhá tato věc pochopit jeho život?“ „Může její zveřejnění někomu ublížit?“

Někdy není odpověď jasná. V takovém případě bych nespěchal. Text lze doplnit. Zveřejněnou větu už ale mohl někdo přečíst, uložit nebo poslat dál.

Opatrní buďte také u fotografií dalších lidí, osobních dokumentů, adres, zdravotních zpráv a informací o dětech.

Ne všechno, co chceme uchovat, musíme zároveň zveřejnit. Rodinný archiv může být podrobný. Veřejná vzpomínka o něco střídmější. Obě mohou existovat vedle sebe.

Když se rodina nemůže shodnout

K podobnému textu se někdy vyjadřuje překvapivě mnoho lidí. Jeden chce přidat všechny pracovní úspěchy. Druhý je považuje za nepodstatné. Někdo trvá na fotografii z mládí. Jiný namítne, že tak si zesnulého skoro nikdo nepamatuje.

Pak přijde věta „On by si to takhle nepřál“. Tu obvykle pronese více lidí. Každý přitom myslí něco jiného. Co s tím? Určete jednoho člověka, který bude text skládat. Ostatní mohou dodat vzpomínky, opravit fakta a upozornit na citlivá místa. Konečná podoba ale potřebuje jednoho správce. Jinak vznikne dokument s desítkami poznámek a žádná z nich se nebude týkat chybějící čárky.

Snažte se vracet k tomu, co mají všichni společné. Ne k tomu, kdo zesnulého znal nejlépe. Taková soutěž nemá vítěze. Spíš k otázce, zda text odpovídá jeho životu a zda se v něm mohou poznat lidé, kteří jej měli rádi.

Jednoduchá osnova, když nevíte, jak pokračovat

Nechci vám tvrdit, že na životní příběh existuje univerzální šablona. Neexistuje. Přesto někdy potřebujeme několik pevných bodů, jinak sedíme nad stránkou a přesouváme jednu větu stále výš a zase dolů. Můžete postupovat přibližně takto.

• Představte člověka několika větami
• Zachyťte jeho dětství a důležité životní etapy
• Napište o rodině, přátelích a vztazích
• Přidejte práci, zájmy a místa, ke kterým měl vztah
• Vyberte jednu nebo dvě konkrétní vzpomínky
• Použijte větu, kterou často říkal
• Pojmenujte, co vám předal
• Zakončete osobním rozloučením

Osnova vám má pomoci, ne vás hlídat. Některá část může mít tři odstavce a jiná jednu větu. Možná přeskočíte dětství a začnete příběhem ze stáří. Možná se budete stále vracet k jednomu místu nebo předmětu. To není chyba. Jestli celý život spojovala chalupa, dílna, kuchyň, ordinace nebo třeba staré piano, může se stát přirozenou nití celého vyprávění.

Co dělat, když žádná slova nepřicházejí

Někdy nepřicházejí. Člověk otevře dokument, napíše jméno a dál nic. Ne proto, že by neměl co říct. Spíš toho má v sobě příliš mnoho. V takové chvíli bych se nesnažil psát „správně“.

Napište dopis. „Mami, pořád nevím, co o tobě napsat.“ Pokračujte tím, co vám přijde na mysl. Co vám chybí. Co vás mrzí. Čemu se stále smějete. Co byste jí dnes chtěli říct. Dopis nemusíte nikomu ukazovat. Možná zůstane jen pro vás. Ale mezi jeho větami často najdete něco, co později použijete ve vzpomínce.

Pomoci může také hlasová nahrávka. Mluvte. Telefon neřeší gramatiku ani pořadí odstavců. Vyprávějte, jako by vedle vás seděl někdo z rodiny. Psaní může přijít potom. A někdy nepřijde vůbec. I to je možné. Ne každý musí vytvořit dlouhý text. Jedna poctivá věta má větší cenu než stránka slov, která vám nejsou vlastní.

Jak vytvořit online memoár

Fotografie mohou zůstat v albu. Příběh lze vytisknout, vložit do rodinné kroniky nebo uchovat společně s dopisy a dokumenty. Další možností je online memoár.

Na platformě Memoáry.cz můžete vytvořit vzpomínkový profil, doplnit do něj životní příběh, fotografie a profesní, rodinné i další životní milníky. Profil může obsahovat informace o posledním rozloučení a lze jej sdílet s rodinou, přáteli i dalšími lidmi, kteří zesnulého znali. Součástí platformy jsou také šablony smutečních oznámení a prostor pro vzkazy nebo kondolence.

Výhodou online prostoru je, že příběh nemusí vzniknout celý najednou. Můžete začít základní fotografií a několika odstavci. Později přidat další vzpomínku. Doplnit datum. Nahradit snímek, který se nakonec rodině nezdá správný. Připojit příběh, jenž se vynořil během rozhovoru s dávným přítelem.

„Tohle jsem o něm vůbec nevěděl,“ řeknete si možná. A právě tehdy memoár přestává být pouhým profilem. Začne spojovat části života, které byly do té doby rozptýlené mezi různými lidmi.

Nezapomeňte na zálohu

Digitální prostor je praktický. Není však nesmrtelný, navzdory tomu, jak sebevědomě se občas tváří. Původní fotografie a dokumenty si ponechte. Digitální soubory ukládejte alespoň na dvě místa. U fotografií si poznamenejte jména, rok a místo pořízení.

Nespoléhejte na to, že „to má někde sestřenice“. Sestřenice může mít nový telefon. Starý účet může přestat fungovat. Heslo, které všichni určitě znali, najednou nezná nikdo.

Dobré je také domluvit, kdo bude memoár nebo rodinný archiv dál spravovat. Kdo může doplňovat informace. Kdo má původní soubory. Komu se mají ozvat lidé, kteří chtějí přidat fotografii nebo opravit datum. Jsou to obyčejné technické věci. Právě proto na ně často zapomeneme.

Před zveřejněním si text přečtěte nahlas

Nejen kvůli překlepům. Poslouchejte, zda v textu poznáváte sami sebe a člověka, o kterém píšete. Nezní některé věty příliš slavnostně? Neopakujete stále stejné vlastnosti? Neobjevilo se v textu něco, co by zesnulý nikdy neřekl a rodina by tomu sotva uvěřila?

Zkontrolujte také jména, data a místa. Člověk by nevěřil, kolik rodinných sporů dokáže vyvolat jeden špatně uvedený rok svatby.

Potom se podívejte na text ještě jednou, tentokrát očima někoho, kdo zesnulého neznal. Dokáže si jej alespoň trochu představit? Ví, co měl rád? Co bylo v jeho životě důležité? Jak se choval k druhým? Zůstane mu po přečtení v hlavě něco konkrétního? Nemusí znát celý život. Stačí, když na chvíli zahlédne člověka.

Hotovo neznamená uzavřeno

Možná text zveřejníte a za dva dny si vzpomenete na něco zásadního. „Jak jsme mohli zapomenout na tu cestu do Itálie?“ Mohli. V té chvíli jste mysleli na jiné věci.

Někdo pošle fotografii, kterou jste nikdy neviděli. Ozve se bývalý kolega. Přijde vzpomínka od sousedky, o které jste netušili, že s vaší maminkou každý týden pila kávu.

Životní příběh není úřední formulář, který jednou odešlete a potom už do něj nesmíte sáhnout. Může růst.

A může také zůstat krátký. Ne každý člověk by si přál dlouhé veřejné vyprávění. Někomu odpovídá několik fotografií, jedna vzpomínka a prostá věta. „Byl tu pro nás.“ I to může stačit.

Začněte jednou skutečnou vzpomínkou

Nemusíte hned obsáhnout celý život. Vyberte jednu fotografii. Napište, co se v ten den dělo. Kdo tam byl. Čemu jste se smáli. Co následovalo potom.

Nebo začněte větou, kterou stále slyšíte v hlavě. „Nezapomeň zhasnout.“ „Dej vědět, až dorazíš.“ „V lednici máš polévku.“

Možná nejsou vznešené. Ale co když právě v nich bylo všechno? Péče. Starost. Zvyk. Láska, která se nikdy příliš nepředváděla, protože měla plné ruce práce s vařením, čekáním a kontrolou, zda jsme opravdu dorazili domů.

Takovou vzpomínku bych si chtěl uchovat. Ne dokonale uhlazenou. Ne napsanou tak, aby se líbila všem. Hlavně pravdivou.

Pro vytvoření vzpomínkového profilu, memoáru nebo smutečního oznámení můžete využít Memoáry.cz. Začněte fotografií, několika větami nebo vzpomínkou, která se vám vrací jako první. Zbytek nemusí vzniknout dnes.

i Komerční sdělení | Zdroj obrázku: Memoáry.cz